Podrobný popis.

Sraz u pensionátu a turistické stanice v Kacanovách. Vykročíme ajdeme západně podél pensionátu a jeho parku nazad, na jehož konci nacházíme kamenný sloup se soškou, od níž zaujme nás prvý pohled do údolí Jinovska, před námi se rozšiřujícího.Od sloupu odbočíme vpravo, jdeme podél dřevěného domku a ihned za tímto domkem použijeme na levo se odchyl ující a vzhůru stoupající stezky. Stezka vede nás k levému cípu zalesněné nepatrné roklin ky. Když dostih li jsme vy se levého rohu lesíka, který v zatáčce máme nyní po ruce pravé, cesta naše ve směru severním protíná pole. Dokud jsme ve sklonu k pensionátu, zastavujeme krok, bychom v zpětném pohledu pokochati se mohli velkolepou scenerií zalesněných vrcholů, ukrývajících malebné úžlabiny údolí tohoto „Českého Meranu v Českém ráji".
V pozadí vyniká kuželovitý čedičový kopec Vyskeř památnou kapličkou sv. Anny 465 m. v., která z kruhovitého ochozu poskytuje rozsáhlou úchvatnou vyhlídku. Zajímá nás půvabně rozčleněný, nezvykle odchylný ráz krajiny, oddělený silnicí valdštýnsko—skalsko—vyskeřskou, vedenou po temeni skal. Je to druhá část Hruboskalska. V dáli rýsují se mohutné lesy Žehrovské a skály Příhrazské.
První část východní viditelná není. Tato vyniká skalními skupinami a jednotlivými balvany, velikány po celé své rozloze od hradu Valdštýna až ke zříceninám Trosek.
Tají především obdivuhodné „Skalní město", „Dračí skály", „Myší díru", „Prachovnu", „Vodačku", „Mariánskou skálu",  mimo mnoha   jiných   a jiných   zajímavostí,   známých   a často   již zobrazených krás a přírodních divů.    Odtud však přehlížíme pouze celkově malebnou krajinu, zalitou prosluněnou zelení.
Náš druhý díl, který v celé rozloze zde přehlížíme, vystoupíme-li na vrchol této nepatrné stezky, byl dlouho turisticky opomíjen a vzhledem k různým nepříznivým okolnostem neznačen jako utajené zakleté království. Demokratický duch práva i svobody jej vrací veřejnosti i s dnešním cílem naší cesty, vrchem Chlumem, na němž strmí dosud jeden zajisté z nejstarších hradů, Kozlov (Chlum). Pod námi se nořící údolí Jínovsko ve spojení s údolím Vůstrou pod skalním hradem Kozlovém je branou a důstojným vchodem do Českého ráje a Hruboskalska. Údolí Kacanovské dělí a rozbíhá se tam na vše strany a jedna dolina je malebnější druhé. Toto bohatství krás panenské přírody, nechť tak jest zachováno i do budoucna, kdy bude všeobecně přístupno a známo.
Jdeme-li dále touto zajímavou krátkou pěšinkou, vyvstávají před námi na všech stranách nové a nové malebné rozhledy, takže opravdu nevíme, kam dříve se dívati. Zahledíme-li se k jihu ve dlouhé údolí Jezírek, okouzlí nás svou krásou.
Lučnaté údolí Jezírek po 20 min. promenádní cestě, úplně rovinaté, ztrácí se na zad a uzavírá jej polokruhovitá dolina „Kavčiny". Do středu vystupuje tu mohutná skalní skupina, kde byla zjištěna pravěká sídliště ze XIV. neb XV. století, sloužící pravděpodobně co opevnění k ochraně hradu Valdštejna, s nímž společně v r. 1440 byla zničena. Donedávna byly to zachovalé tři do skály vtesané jeskyně, z nichž nyní jedna největší jest zřícena. Upozorňuji, že dobrý přístup k těmto jeskyním jest  krátkou odbočkou z valdštýn-skoskalské silnice. Údolí Jezírek ohraničeno je dvěma skalnatými, zalesněnými táhlými svahy.
Zleva vpředu vystupuje „Pod zabitým", 410 m., další pásmo vysoké roviny „Konic", končí níže položeným, a proto nám neviditelným, hradem Valdštýnem. V pozadí za dolinou Kavčin po temeni skal směrem k Hrubé Skále od Valdštýna vine se známá, svými vyhlídkami proslavená silnice, tvoříc jakýsi přirozený kamenný most. Porost borovic a jedlí malebnými vrcholky přečnívá a ukončuje náš obzor této druhé části Hruboskalska. Jsou-li nám známa veškerá údolí, průrvy a strže tohoto rozbrázděného zhluku vyvýšenin, vidíme jasně, že voda zde  byla tvůrkyní těchto  podivuhodných  skalních útvarů. Povšimneme-li si též lépe ojedinělých skal dílu prvého v části východní, vidíme jasně, že byly proudivou vodou ohlodány, nalezneme na nich stopy opadávání vod. Jen proud, a to mohutných vod, mohl nanésti vysoké vrstvy oblázků, jak je nalézáme na Vrchůře, v Krčkovicích, v Drahoňovicích. Zvláště dobře to vše můžeme viděti v zajímavém zvrstvení, v němž i stopy žáru jsou znatelný, ihned za pensionátem v Kacanovách. Údolí Jezírek bývalo kdysi zajisté odbočnou svodnicí, jak svědčí vymletí „Kavčin", dále strž „Jámy" s údolím „Čírkovskem" a pod.
Pravé svahy údolí Jezírek jsou okrajem mohutného kopce „Pomohova" a sníženého jeho předstupně Zaháje. Vrcholný bod tohoto kopce, trčícího uprostřed bohaté romantiky krajinné, je stvořen svojí přístupností i polohou k postavení rozhledny, jež by se stala současně majákem orientačním. Nevysoká věž v podobě skály, nerušící krajinného rázu, byla by svojí blízkostí od okr. města nejvděčnější a nejhledanější rozhlednou celého kraje, neb i takto pozorovatel je malebným širým rozhledem mile překvapen, přes to, že vrcholky stromů překážejí zvláště ve směru ke Kozákovu a Jizerským horám. Mimo Vyskře nemáme na hruboskalsku okružní vyhlídky v širokém obzoru, jež by poskytovala i výhled na zlatý pruh kotliny turnovsko—jičínské a dala přehlédnouti moře lesů hruboskalských. Vyhlídka ta, všemi směry přístupná i sjízdná, v okruhu nádherné přírodní krásy, rozšiřující se až ke Krkonošům a jich předhořím, k Ještědu atd., je velmi pozoruhodná a k zbudování rozhledny v době nejbližší musí tam dojíti. Od Pomohovska západně vpravo vidíme celý shluk zalesněných vrcholků, z nich přední Kamenec, Krba, Číhátka, Bukovina s průrvami Zahumeníkem, Dřevnáčovem, Mokrým, Dolem. A dále v pozadí ještě Radeč, Brodka s průrvami, s údolím Hlukem a Brodkami. Nejzáze pak viděti až k Hrubé Skále vrcholky Latinská, Spálenky, převýšených kuželovitým vrchem Hůry Vyskeřské, jejíž svahy jsou malebně rozryty.
Tento druhý díl Hruboskalska, s nímž hleděl jsem Vás seznámiti, vyjmenovav pouze části a jednotlivosti viditelné, může poskytnouti množství polodenních zajímavých výletů, jako je tento na Kozlov.

Vracíme se, abychom pokračovali ve směru k našemu cíli, a hle, před našimi zraky jakoby ze země vyrostl, týčí se oblý zalesněný vrch Chlum, v jehož levém západním vyvýšeném konci nám ukryt zůstává skalní hrad Kozlov (Chlum), cíl naší dnešní cesty. V pohledu tom je vytčena nejstručnější naše orientace, vhodná k zapamatování.
Pěšinka naše, plna malebných rozhledů, v konečném svém bodě mění se v příkrý úvoz, zadržuje opět naše kročeje a my kocháme se novým pohledem, zpestřeným tentokráte prací lidských rukou.
Vidíme před sebou takměř situační plán okr. města Turnova, jehož poloha a bohatě zdekorované pozadí mile nás překvapuje. Skutečně zde cítíme, že toto město plně zaslouží býti nazýváno středem této turistické oblasti, hlavním bodem Českého ráje. Zde zajisté uvědomělému rodáku turnovskému srdce silněji zabuší radostí a hrdostí nad krásou svého rodiště. Neotálejme však. Tentýž obraz uzříme ještě ve větším rozměru se silnice blíže vesnice Pohoře.
Pohledem na město Turnov ukončili jsme pout po zajímavé pěšince. Přicházíme na příčnou vozovou cestu, po níž zatáčíme vlevo k zelenému, oblému vrchu Chlumu. Táhnouc se polokruhem vpravo, proměňuje se cesta naše v úvoz, jímž vbrzku dostihujeme nejbližšího k nám jižního cípu pěkného jehličnatého lesa na vrcholu kopce, jehož jižní svahy byly v roce 1922 zcela zničeny mniškou. Zachráněné vysoké borovice, podle nichž vede naše cesta, jsou dobrým vodítkem dalšího směru. Zničený a vymýcený les po pravé straně otevřel nám plno malebných krajinových výhledů k východu a jihu.
Břehy úvozu, porostlé svěží horskou trávou, plnou kvítí a sladkých červených plodů jahod, vábí k zastávce. Zprava smrčkové mlází mimo vábného skrytu a stínu poskytuje za časté i hřiba, ryzce neb křemeňáka. Pamětník dříve krásného, stinného a statného lesa zahořekuje nad nynější jeho zkázou i nad současným  stavem cesty,   kdysi promenádní,  rozryté povozy, odvážejícími   klády,     Cesta    podél    starých stromů vede dále obloukem vlevo, rovnoběžně se vinouc několik desítek metrů od kraje nejvyššího vrcholu Chlumu. Pohostinný les Chlumu, z jehož jehličí a mechu rostou trsy borůvek a brusinčí, opíjí nás příjemně svojí silnou vůní pryskyřice.
Za nedlouho nabývá cesta přímějšího směru západního (nyní pasekou, kol oplocení), kde již severní okraje vrchu nacházíme vroubeny a vede nás týmž směrem přímo až ke skalnímu hradu Kozlovu (Chlumu).
Vrch Chlum, asi 400 m vysoký, je zajímavý svojí formou. Boky jeho k jihu se svažující jsou vesměs zaobleny, jak jsme při příchodu již viděli. Strana východní stužena jest menšími pískovcovými balvany a skalkami, kdežto strana obrácená k severu tvoří jakousi kamenou zeď, pevnou hranici, držící a chránící rovinatý hřeben tohoto vrchu. Západní část této kamenné hradby přilákala již pravěké obyvatele k založení opevněného sídliště, důmyslně vyhledaného, předchůdce to již zajisté skalního hradu Kozlova na Chlumu.
Západní jeho hranice zasahuje v nádherné údolí Vůstra a poseto je jednotlivými skalkami i skupinami jich fantastických tvarů. Pojí se s Podpohořím a údolím Jinovska.
Pohodlná naše, dříve promenádní cesta,spěje k rozvlněnému terénu půdy. Zapamatujme si dobře směr chůze, jímž dále půjdeme k hradu a odbočme vpravo pěšinkou, jež do nedávná vedla hustým řádkovaným smrkovým lesíkem. Pěkný tento lesík byl doplňkem, jakousi přirozenou clonou skvělého krajinného výhledu. Tajil a skrýval -- dříve než jej mniška zničila -zeleným rou chem svým úchvatně krásnou vyhlídku, jíž lepší na celém Hruboskalsku není!
Odbočná pěšinka, as 60 m dlouhá, vede na skalnatý výběžek okraje, kde staneme s dechem zatajeným. Hluboko pod námi vidíme skoro celé okresy mnichovohradištský a turnovský s celým Českodubskem i s klínovitým výběžkem okresu libereckého. Širá dálava ohraničena na obzoru výšinami.
Stříbrná Jizera brázdící kruhovité pásmo rovin, v popředí oživujíc je pásem bujného stromoví. Pocit zbožného vytržení nad krásou   díla Tvůrcova   se nás zmocňuje a povznášející myšlenky naplňují mysl.    Zde cítíme silně, jak je třeba společné práce i porozumění všech občanů navzájem, jak zvláště je třeba   dohody v tom, aby člověk sobecky přírodu neolupoval o vše krásno pro vystavení svého bydliště, pro svůj oděv, otop, nenasytný žaludek— Příroda nedává pouze nám, dala již našim předkům a bude-li mezi námi dosti vzájemné lásky i pochopení k ní, poskytne dostatek i našim dětem a jejich potomkům!
I tento bod, prvotřídní vyhlídka, jest turistikou opomenut, pro veřejnost neupraven a tím i neznám. Je dosud i bezejmenný. Byl oblíbeným místem našeho věhlasného spisovatele, lidového povídkáře K. V. Raise, když dlel s celou rodinou v r. 1919 v pensionáte Kacanovském. Zvučné jméno spisovatele tohoto, přiléhavě spojené s tímto místem, bylo by důstojným označením k zachování památky pobytu jeho v kraji našem.
Vidíme tu pod námi se rozprostírající živý obraz krajiny české. Ozdobena roztomilými baráčky a chaloupkami pod doškovými střechami, dosud se zde zachovavšími, je prostředím, v němž do dneška žijí postavy tak rázovité, jaké byl miláček českých čtenářů ve svých povídkách a románech vykreslil.
Leč i strana národního cítění se zde živě přihlašuje. Tam na obzoru modrá se odcizený Ještěd se svým bachratým druhem Javorníkem. Smekáme mlčky a se rtů se téměř samovolně derou významná slova naší národní hymny. Nechť ohlas její zalétá s prahu Českého ráje tam v dál, k zcizeným nám krajům české vlasti, zvukem slyšitelným a potěší rodné bratry, čekající na osvobození hospodářské, jehož se jim, bohužel, nedostalo současně s osvobozením národním! Z rozjímání tohoto vyrušuje nás vzdálený hvizd lokomotivy. A už zříme bělavý obláček páry železného posla naší zlaté matičky Prahy. Zneklidněná mysl naše se rozjasňuje a oko sleduje zvětšující se kotouč bělavého dýmu. Usedáme na okraj vyhlídkové skály k zajímavému pozorování, jak černá housenka pozvolna se k nám blíží.
Tarasovitý, bohatou vegetací zdobený, a kamennými útesy vroubený příkrý svah výhledu, kryje nám dolní vysoké skalní stěny, nad nimiž stojíme, a dává nám pouze možnost přehlédnouti široké, tmavé pásmo lesní prohlubně, za níž se rozkládá tento pohádkový výhled do kraje. Dlouho jsem tajil toto zvláště pozoruhodné dílo přírody. Rád obeznamuji s ním nyní, na úsvitě lepších dob, povolaný odbor turistů v Turnově, s prosbou, aby o tento krajinný klenot úzkostlivě pečoval a nedovolil zveřejněním zničiti jeho krásu a kouzlo. Zde nutno dbáti přísné výstrahy, by ničena nebyla přirozená skalní a vegetační stafáž, dále třeba dbáti, by nebylo chozeno (tím méně ovšem lezeno) po svazích vyhlídkové skály. Konečně třeba nalézti vhodné místo pro zřízení kamenného sedátka, odkud by panoráma bylo nejkrásnější. Jen zdráhavě a neradi loučíme se s nádherným tímto obrazem. Ještě spočineme zrakem na linii Příhrazských skal s památným, jakoby nasypaným krtčím vrcholkem čedičové vyvřeliny „Mužské Hůry", ještě jeden letmý pohled k Turnovu a vracíme se pěšinkou zpět k východisku naší úchylky, abych o m pokračovali původním směrem cesty. Po necelých 100 krocích ocitáme se v bludném, tajuplném místě, příchodu to do samotného hradu. Nenadsazuji, řeknu-li, že bez průvodce více bylo těch, kteří s nepořízenou odtud se vraceli, než těch, kteří nalezli skalní doupata hradní.

Situační plán hradu Kozlova (Chlumu).

P. V. =   cesta   příchod, východ z hradu .....odbočné cesty.
1.   a), Ib),  Ic) = Stará rytířská cesta.
1.   a) rozsedlina skalní.
1.   b) průsmyk prosekanou skalou.
1.    c) příkop do údolí Vůstra.
2.    Vchod do hradiště ze strany východní. — Znatelné dosud schody.
3.    Vřezy XX P° trámovím, vtesané do skal, kryjících druhdy největší místnost k ukrytí zásob.
4.    Hruškovitá hladomorna.
5.    Kamenné schodiště.
6.    Východní jeskyně pro hlídku.
7.    Vřezy po dřevěném schodišti a dveřích od východní jeskyně do hradního nádvoří.
8.    Střední, ve skále vtesaná jeskyně, nyní zbořená.
9.    Výklenek, do skály vtesaný, dosud utajený.
10.   Západní jeskyně se zadním vchodem skalním průsmykem.
11.    Bašta na temeni skály pro hlídku.
12.    Střední západní cesta do mezihradí.
13.    Mezihradní průsmyk, druhdy opevněný a chránící studnu.
14.    Zasypaná studně, vytesaná ve skále a přikrytá druhdy krovem.
15.    Schodiště do druhé části hradní.
16.    Na mnoha místech vřezy XX, ve skále vtesané po trámoví, kryjící dřevěné skryty pro čeleď a hlídku.
17.    Hradní nádvoří pro koňstvo, kamž svedeno více schodů.
18.    Hradní skály,   spojené s ochozem, z nichž hájen býti mohl obydlený střed hradní.
19.    Skalní brána ku příkopu ke straně severní.
20.    Rozházená skála nad údolím Vůstra, kudy vedla hlavní cesta ke hradu.


Vcházíme do jakéhosi oblého koryta, klesajícího v údolí Vůstra, který po levé straně zdobí ojedinělá, štíhlá, dosti vysoká, vzhledná skála, po pravé straně pak tato úžlabina neb úpad zatáčí se skrze skalní stěny a vede v oblouku dále v skalní příkopy, opevnění též hradní. Prohlédneme-li příkré skalní stěny, nalézáme již zde stopy prastaré lidské práce, neb toto koryto úžlabiny, ve které se právě nalézáme, je někdejší jejich vozovou cestou l a, b, c, a před námi se vztyčující oblý kopec z této strany — samotným hradem. Z tohoto středu nevolíme směr ke skále ani k skalnímu průseku, nýbrž tento pravý úhel rozpůlíme a jdeme strání šikmo vzhůru na menší pahorek málo znatelnou, kluzkou stezkou. Na vrcholu rýsují se nám již nízká, zaokrouhlená skalní temena, z nichž vyrůstají zbylé, řídké, vysoké buky. V témž směru ke skalnaté pahorkatině svede nás úzká rozsedlina skalní. Slezeme jí a na spodním konci nacházíme již staré, do skály vtesané schody, pod nimiž ocitáme se ve skalní kotlině, plné hloží a bejlí.
Jsme u cíle a vidíme před sebou jedině cestu naši, zarostlou a chodci bránící úmyslně zde vysázenými smrčky. Různé křoviny, ponejvíce ostružina, obklopuje skalní úlomky, vlastní to rozvaliny hradní. Mnohý návštěvník vrátil se i odtud ničeho nenaleznuv, mrzni a bedliv lesní výstrahy o nedovolené chůzi lesní kulturou.   Tu arci je věcí povolaných lidí, cestu dříve volnou, směřující k historické památce, otevříti a vyčistiti. Cesta, teprve za války osázená smrčím, vedla tudy vždy, byla používána a tím učiněna i veřejnou.
Po levé straně místa, kudy jsme přišli, vidíme jakýsi obdélníkový prostor, kolmými stěnami skal ze dvou protilehlých stran ohraničený. Dále vidíme, že části stěn jsou již rukou lidskou opracovány a srovnávány. Nalézáme i vtesané díry do skal, které sloužívaly kdysi k zapuštění mohutných trámů. Obnovení této skrýše pomocí dřev a mechu nevyžadovalo by velkého nákladu. Mohl by to býti vhodný úkryt pro turistu, překvapeného deštěm nebo bouří.
Na protilehlé straně, t. j. na straně pravé našeho příchodu, nalézáme ve skále vtesanou, skorém zasypanou a křovím zarostlou prohlubeň. Tento vtesaný kruhovitý otvor, do hloubky hruškovitě se rozšiřující, je důkazem kdysi zde .existujícího hradu, je to staré vězení k mučení nepohodlných neb zločinných lidí, skutečná hladomorna, jakéž nalézáme i v nedalekém hradě Valdštýně, na Valečově a j.
Hrad Valdštýn byl v původním svém stavu, pokud nebyl zdokonalen a dobově zmodernisován, stejně primitivně a účelně do pískovcových skal vtesán, jako nezdokonalený a snad i starší skalní hrad Kozlov (Chlum). A je nesporno, že by bylo záslužno odstraniti splavenou prst a řádně vyčistiti aspoň hladomornu a studnu. Zajisté, že by při tom bylo ledacos nového ještě objeveno. Časem dojde i k tomuto dílu, když nic jiného, tož vzmáhající se turistika přiměje k tomu povolané činitele.
Od hladomorny upoutá nás malebný pohled na sv. a s., jakési koryto, vroubené skalami, zarostlé bujnou vegetací. Sloužilo kdysi za vozovou cestu do této hradní pevnosti. Tato část u hladomorny, která leží pod úrovní východního pahorku, přes nějž jsme sem přišli, byla od přírody nejméně chráněna a proto tím důkladněji zabezpečena se strany obyvatel, jak nasvědčují střílny východní jeskyně, jež západně s hladomornou souvisí.
Obcházíme západní skálu od hladomorny, jdeme po několika zničených, starých schodech, prodírajíce se vysázenými smrčky a tu zrak náš spočine na malé, oblé vyvýšenině se skupinou skalních úlomků. Před námi hloubí se rozvalina, zarůstající již různým porostem, v podobě obrovské, pravidelně vyhloubené nádrže.   Je to střední jeskyně  se zříceným stropem. Zdá se, že tato jeskyně byla hlavní obytnou síní pravěkého hradu.   Nebyla to též ani lidská ničivost, jako spíše zub času, který způsobil toto dílo zkázy.   Její vchod je obrácen k výhodu, přilehlé ke vchodu zachovalé jeskyně východní. Obě jeskyně omezují malý prostor, jakési nádvoří, jež mělo sv. při východní jeskyni vchod, opatřený dveřmi směřujícími dolů do hradních skal k vozové cestě.
Podle nasvědčujících okolností byla to vůbec as hlavní cesta do hradu vedoucí. Prostorná jeskyně východní, téhož rázu a řemeslné kamenické práce,   láká nás svým   stínem,   chladem i likrytem. Sestupme do ní. V tesaných stěnách vchodu zachovány stopy děr po dřevě, které sloužilo k jeho uzavření a zatarasení. Vchod je zde rozšířen zvláštním prodloužením pro výhled jakýmsi oknem. Jeskyně má kolem u země kamenný výstupek, který kdysi snad sloužil za kamennou lavici hlídce. Rovně stesaný strop, kolmé stěny tvoří pravidelný útvar obdélníka z pravá stužený kamenným sloupem, který odděluje menší část jeskyně. Podle hrubých tesů lze seznati velmi starou lidskou tvorbu, ač lze viděti i pozdější opravy a retuše kamenické.
Po prohlídce této pozoruhodné východní jeskyně, ze které poutá též zajímavá vyhlídka, vracíme se na místo, z něhož jsme vyšli, abychom v původním směru příchodu pokračovali v chůzi. Od tohoto směru můžeme odbočiti i jižně na pokraj dosti vysokých skal, které dostatečně toto sídlo chránily a zabezpečovaly. Pod sebou vidíme koryto, úval z údolí Vůstra stoupající, o němž jsem se již zmínil, že bylo asi hlavní sjízdnou vozovou cestou do hradu, jež mohla býti s těchto skal i dostatečně hájena. Jihozápadní skupina skal, vyznačující se velmi značnou výší, je skalní průlinou rozevřena dvěma směry a bylo by lze utvořiti z ní vsazením schodů druhou, nejznámější snad hruboskalskou atrakci „Myší díru". Vidíme stále velmi pěkné vyhlídky v zalesněné, skalkami prostoupené svahy a stráně v okolí. Přicházíme k jeskyni západní, jejíž vchod se strany východní jsme již zahlédli.
Tato jeskyně západní jest od střední jeskyně dosti odlehlá, snad bývala s ní spojena nějakým skrytým průchodem. Vyčistění celého terénu mohlo by zajisté přinésti nové objevy, jak slibuje proti vchodu západní jeskyně prohloubené kruhovité tesání, prstí zanesené. Západní jeskyně ukončuje hlavní hradní sídlo, tvořící dohromady celek, který bylo by lze po úpravě a částečném doplnění snadno úplně uzavříti. Nepatrné vstupné, jež by jistě každý návštěvník rád zaplatil, krylo by udržovací výlohy. Za malou odměnu v době sezóny našel by se i spolehlivý invalida, jenž by vyhlídková místa ošetřoval, aby vegetace i skal bylo šetřeno. Zvláště musel by střežiti místa význačná, stěny jeskyň a pod., by původní stará lidská práce a krása přírody nebyla ničena zvěčňováním „jmen všech hloupých" na kůře stromů a povrchu skalek.
Západní jeskyně je zajímavá zadní slují, jež sloužila patrně za skrytý vchod a usnadňovala útěk v nebezpečí. Je téže tvorby a práce jakou jeskyně střední a východní a byla též přepažením rozdělena na dvě části. Zkoumáme-li lépe původní práci kamenickou, která je znatelná hrubými tesy, zdá se, že i později byly jeskyně opravovány na škodu původní práce. Lze to vysvětliti tím, že používali jich ještě lidé v dobách pozdějších, ať již lidé nekalí za skrýše lupů a úkryty před spravedlností, nebo nešťastníci, skrývající se před bědami válečnými, náboženským pronásledováním a pod. Podle slechu v okolí, byly prý obydleny jeskyně ještě v polovině 19. století. Chráněné jeskyně na pěkné vyhlídce a zdravém vzduchu zajisté byly ideálním obydlím, bez oprav, nájmu, daní i jiných nepříjemností, čemuž však hejtmanství turnovské na intervenci majitele rozuměti nechtělo, donutilo obyvatele k vyklizení a tím uvolnilo místo to opět sovám, liškám a jiné lesní havěti.
Zleva proti vchodu možno vylézti na vrchol této jeskyně. Pohodlnější poutníci zůstanou ovšem raději dole. Jsme zde v polovině vykonané cesty, utáboříme se zde tedy k odpočinku i k posilnění na další cestu. Fotografům-amaterům poskytne toto místo příležitost k uplatnění jich umění, aby si zachovali památku i vzpomínku na výlet do loupežného sídla Kozlova. Milovníci pěkné romantické vyhlídky pokochají se opět do sytá výhledem v otevřenou krajinu, i přehledem celého skalního terénu, hotového to hradního situačního plánu. Nalézají zde i prohloubené vtesané valy ve skálu pro úkryt a obranu. Co vše se zde as udalo, zacloněno navždy šedou, neprůhlednou rouškou zašlých věků.
Vracíme se, slézajíce dosti příkře skalní průrvou, jež je pokračováním naší cesty. Přicházíme do zmíněného již skalního koryta, nádvoří hradního. Za povšimnutí stojí kolkolem rozeseté skalní skupiny, ojedinělé balvany, značně vysoké. Skaliska jsou zde ozdobena bujným porostem. Jsou barvy začervenalé, jakoby byly polity krví a tvoří mnoho malebných, divokých scenerií.  I zde nalezneme stopy může prohlídkou západní jich skupiny i vytvořiti si o velikosti staré lidské práce a má-li kdo zvýšenou zálibu ve slézání skal, tohoto skalního sídla   úsudek,   nebo!   tyto skály byly ochrannou baštou  a náležely k celku  hradnímu.   Již ze zdola viděti je několik ojedinělých, dosud znatelných schodů a otvorů Sestup z hradních jeskyň do průsmyku skalního hradu Kozlova, po trámech a opevnění.   S temene těchto skal, které lemují Východní svah rozkošného údolí Vůstra, přehlédnouti můžeme také toto údolí, zkrášlené jednotlivými skalami nejrůznějšího tvaru. Je to druhá Čertoryje v menším rozsahu. Také zde jenápadnou barvitost pískovce a různé fantastické útvary skalních skupin. Krajně západní rozvalina, skalní údolí, nebrání výhledu, neboť byla prý samotným tvůrcem hradu snížena, aby bylo viděti starou vozovou cestu, vinoucí se podél potůČKu údolím Vůstrou. Nemáme, žel, historických dat a tak po^ze báje okolního lidu líčí nám pána z Chlumu jako muže loupežného, povahy zlostné a výbojné. Násilím držel prý mladou spanilou choť, kterou šíleně miloval a proto týral žárlivostí dával hlídati. Tato však nenáviděla svého dvakrát tak starého muže, neboť milovala tajně panoše z hradu, odkud byla unesena. Panoš, hledaje pak svou milenku v přestrojení, byl kďysi pánem z Chlumu dopaden, zajat a uvržen v hladomornu Za večerního hodu po zdařené loupežné výpravě byla nucena mladá paní zpívati, při čemž hradní pán, zmožen únavou po cestě a trunkem, usínal. Dojemný, truchlivý hlas spanile paní Alenky, plný žalu, touhy a lásky, nebyl rušen hlomozem a popěvky žoldnéřů, kteří s úctou k své velitelce vzhlíželi, a tak dolehl až k sluchu ubohého vězně Filipa. Ten — nevěda, že se nalézá tak blízko své milenky — nevěřil možné skutečnosti, tloukl hlavou o kamenné stěny své pasti v domněnce; že to nástrahy samého ďábla zveličují jeho útrapy a muka před blízkou hroznou smrtí. Zpola utlučen převalil se na dno bezmilostné jámy, zamořené zápachem z mrtvol nešťastných jeho předchůdců, přeje si ve své bez-nadějnosti jedině rychlé smrti. Děje bezstarostného jeho mládí horečnatě se mu v mysli střídaly, viděl se po boku své ztracené lásky ve. stínu jalovcového loubí, kamž milka jeho vždy přispěchala, když byl napodobil slavičí zpěv. A hle, toť zázrak! Slyší opět, jakoby její známý jemný hlas, zapomíná všeho utrpení i bolestí a naslouchá slovům písně:

Třpytící se hvězdy jasné,
 slyšte moje žalná slova;
 povězte mi o mém hochu
 tam v dálavě zanechaném
mužném, švarném Filipovi.

Hvězdo moje vyvolená,
Alenky již srdce zmírá,
jiný jemu nerozumí.

 Hvězdy krásné klidně září,
 jen ta jedna sebou hnula,
 a jako by povídala,
že je cesta mladé lásky zarostlá teď jalovčím....

Tam kde slavík píseň zpíval,
miláček mne očekával,
šeptal slova sladké lásky .. .

Náhle umlká, poslouchá  sladké slavičí zvuky, jemné, nenápadné,  zvedá se ze svého  lože a jako vidinou zmámená plíží se neslyšně po zvucích, až.dospěje hladomorny. Vězeň ji poznává, oba nejsou pro dojem, nečekané setkáni a bol slov mocni. Leč tu je vyruší zrzavý Ferda, jenž v nepřítomnosti pánově měl dohled na hradě i nad krásnou paní Alenkou. Ferda, vida co se děje, způsobil povyk, přispěchavší hlídka je však náhodou složena z lidí oddaných  nešťastné  paní  Alence.    Ti Ferdu omráčí a hodí přes okraj do díry k vězni. Tento obléká se rychle do oděvu Ferdova a pomocí hlídky vylézá na svobodu,, kde padá své Alence v náruč.   Avšak Šebek a Ctibor jsou si vědomi, že za pomoc vězni je očekává hrozná smrt, proto musí pomýšleti na útěk.   Vězně na rychlo ukryjí,  a tu již; hradní pán hledá svoji paní.   Filip  se Šebkem a Ctiborem se zatím přestrojují a potřebné věci ukládají v osamělé jeskyni v'e skalách, neboť chtějí  nejen  sami  utéci,   ale i pani Alenku  z  rukou  surovcových  vyrvati.    Konečně  věci  paní Alenky a postroje pro čtyři  koně  přichystány.   Pán  hradu, spí zase tvrdým spánkem, spoléhaje se na věrného Ferdu a paní Alenka s dychtivostí očekává pokynu k svému odchodu. Tu již zaznívají k ní tóny tlumené slavičí písně, ona se skrývá; cestou k východu z tohoto pekelného sídla mezi vozy a různé: nářadí na nádvoří. Konečně setkává se před branou se svým' Filipem  a oddaným  Šebkem.   Ctibor dole již všechny tři očekává s koňmi. V jeskyni skalní převléká se i ona za muže a za krátko všichni  čtyři již cvalem  ujíždějí z místa hrůzy a loupeže.    Ráno veliký hluk a shon po hlídce, po zrzavém Ferdovi  a na   konec i po mladé paní.   Vše  třese  se  před hněvem svého pána a vůdce, který sám dýkou probodává oba muže západní hlídky, která nezabránila útěku. Pro výstrahu dává jejich rozčtvrcená těla rozvěsiti po haluzích stromů. Všichni jezdci rozjíždějí se na vše strany, aby stíhali uprchlíky, leč bezvýsledně se vrací ze svých výprav za hrozného láteření svého pána. Ferda z hladomorny vytažen se zlámanou nohou. Po vylíčení události poznovu je tam hozen a tak bére odplatu za věrné služby svému pánu, jehož proklíná, a hyne. Nalezené šaty paniny rozzuřují pána z Chlumu i proti skále, jež umožnila — zbraňujíc výhledu hlídky — útěk, proto skála tato ihned rozmetána, by kámen na kameni nezůstal. Rozházené kamení z ní, jež zde prohlížíme, na vždy pohřbilo odložené šatstvo uprchlíků a je svědectvím zde vypsané pověsti. Po smrti Ferdy a po zmizení mladé paní Alenky, která prý šťastně dostihla domova a blaženě žila se svým Filipem, neopustivši ani věrných přátel a pomocníků Šebka a Ctibora, sídlo skalního hradu Kozlova vzalo prý vbrzku za své. Pán hradu, nemoha zapomenouti své choti, opustil své sídlo, stal se potulným vůdcem loupežníků a zahynul prý velmi smutně i se svojí družinou. Po zmizení dobré, zbožné Alenky zčervenaly skály Kozlova, každý zdaleka se místu tomu vyhýbal, neboť stalo se místem ďábelských rejdů a skrýší dravé zvěře a ptactva. — Takto lidová pověst opřádá svou romantikou sporé zbytky tajemného hradu Kozlova na Chlumu. .
Zajímavá skupina těchto skal hlavně se strany jižní a severní v ochozu přivádí nás opět do nádvoří, kamž jsme přišli z jeskyně západní a při bedlivém pozorování masivní skály po ruce levé spatříme kolmo polokruhovitě prosekanou skalní stěnu. Otvor tento slo.užil pravděpodobně kdysi k čerpání vody. Zajímavé by bylo vyčištění této pravěké, zcela zanesené a zasypané studně a určení její hloubky, která zajisté dosahuje asi pod úroveň údolí Vůstra, není-li snad ovšem pouhou vodní nádrží. Je to totéž, co nalézáme i u jiných hradů, též na Valdštýně, a tím pokládati možno za pravdivé, že skalní sídlo Kozlov, skutečným někdejším hradem bylo. Banda lupičů by nezařizovala doupě své k trvalému obývání, hlavně pracné studny by netesala do tak značné hloubky. Nad  údolím Vůstrou je opět mnoho malebných skalních formací. Cestou v úžlabině odcházíme od studně směrem severním, bychom  prošli půvabnou, před námi se objevivší skalní branou. Fantasie má tu úplně volné pole a můžeme si zcela dobře představiti, že skály — roztodivně utvářené — jsou zkamenělým dvořenínstvem tohoto někdejšího zámku. Zprava celý šik ve skálu vtesaných zbojníků, s hradním pánem v čele, se
s námi loučí.....
Leč jedno jest reálnou jistotou: že je třeba totiž u povolaných kruhů vymoci, by aspoň stará, zamezená nyní cesta, plná vzácných zajímavostí, byla uvolněna a upravena pro příchod turistů, obdivovatelů a přátel přírody, neboť ten, kdo není přiměřeně oděn na tuto výpravu, šeredně si oděv zřídí, prodíraje se smrčím a ostružinčím.
Než opustíme vábivou skalní branou toto tajuplné sídlo praobyvatel, zajisté také rádi by jste slyšeli něco z historie tohoto hradu. Bohužel mimo několik dat, historicky neurčitých dohadů, nezachovalo se nám nic z dějin hradu, ba i jméno samého hradu „Kozlov" není známo a zůstává sporným. Tomuto hradu jsou přivlastňována různá jména: Kozlova, Kozlov a Chlum. Konečně i jméno Chlumec se připouští. Upozorňuji na historický popis hradu Kozlova (Chlum) prof. Aug. Sedláčka „Hrady, zámky a tvrze Král. Českého", z něhož uvádím tato data:
R. 1335 Zdeněk z Valdšteina obdaroval rychtáře Ješka Turnovského, při čemž se nazývá Zdeňkem z Valdšteina seděním na Kopci. (List. r. 1504 v archivu turnovském).
Zde vykládá se latinský překlad „in Monte" na Kopci jako na Chlumu.
R. 1353 nazývá se Jarek z Valdšteina pánem na Chlumu a je týmž, který se později nazývá pánem na Skále. (Práj-zocký v st. pan 228.)
R. 1362 mezi patrony kostela Hruštickéhp bratří Hynek z Lomnice a Jan se jmenují z Chlumce. (Lib. conf.)
V pozdějších zápisech jména Chlumu nikde není a hradiště jeho pravděpodobně bylo připojeno k Valdšteinu.
Jaké historické jméno přísluší tomuto záhadnému hradu, — zdaž v lidu vžité a v krajině výhradně užívané, staré lidové pojmenování „sklepy na Kozlovách", tudíž Kozlova na vrchu Chlumu, neb hrad Chlum na Kozlovu, ponechme historikům. Přehlédneme-li však důkladněji podobná stará sídla v krajině, shledáme, že skorém veškeré hrady i tvrze víceméně vévodí svému okolí a to umístěním buď na vysokých, vyčnívajících skalách, neb na skalnatých hřbetech. Jako ku př.: Hrubá Skála je hradem, umístěným na mohutné, vpřed vystupující skále, naproti tomu Valdštein je hradem více v lese skrytým, podle čehož pojmenován. Hrad Rotštein mohl opět obržeti jméno dle červeného zabarvení půdy, skal neb zdiva atd. Tudíž nedivili bychom se, kdyby Němci překřtili nám tento hrad na Kopci po výstavě dle polohy Bergšteinem. Z toho činím svůj závěr, že hrad Kozlov (Chlum), jak dokazuje i svojí primitivností, byl českým hradem z nejstarších v krajině, jak mohlo býti i s hradem Skálou, dle německého počeštěného překladu znetvořeným na Gross-Skal. Snad i Valdštein měl původně své české jméno, než Němci jej opanovali, ohradili a podle téhož mezníkem — jménem „stem" — kámen označili? Další česká jména zachovaly si v blízkosti hrady Trosky, Pařez a Kost a všechny tvrze jako: Kavčiny, Nebákov, Vyskeř, Semín, Roven, Mladějov a pod. Jako pán na Hrubé Skále psal se seděním na Skalách, právě tak pán na Kozlově mohl psáti se pánem seděním na Kopci, přesně dle polohy svého sídla od Turnova viditelným. Podle starého českého pojmenování zalesněný oblý kopec nazván býval chlumem, čehož i dnes se na mnohých místech lidově užívá. Tento hrad nalézá se na podobném kopci chlumu, v divoké skalní rozsedlině, která byla zajisté od ostatních částí rovinatého kopce odchylným jménem označena k bližšímu určení místa — a tu zajisté lidové pojmenování Kozlov přiléhá správně.
V úvahu přichází, že v naší krajině u Mladé Boleslavi a i u Nového Bydžova máme ještě místa, kde podle valů kdysi stával hrad Chlum, jehož jméno spojeno se zalesněným okolím. Dva hrady stejného jména v jednom kraji byly by arci historickou vzácností i nepraktické — k možné mýlce bez bližšího označení. Všeobecně užívaný název Kozlov slouží k orientačnímu prospěchu turistiky, historii, které není, škody nečiní a zachovává se tím výrazné lidové české jméno v sousedství nám poněmčeného Valdšteinu, jenž jménem svým v „Českém ráji" nese stopy českého úpadku a poroby.
Krajinské museum v Turnově chová v bohatých svých sbírkách historických památek též starobylý, těžký železný klíč tohoto hradu, nalezený před několika roky v údolí Vůstře pod samým hradem. Více historie i archeologických památek dosud nemáme.
Procházíme branou, utvořenou dvěma kolmými skalními stěnami a zdá se nám, jako bychom tím současně vycházeli i z tajemná neznámé minulosti v širý jasný obzor otevřené krajiny do skutečna přítomnosti.
Sestoupí me-li as 50 kroků po písčitém snižujícím s,e svahu přímo dolů, a ohlédneme-li se, tu nezdá se nám Koz lov (Chlum) býti již hradem, nýbrž malebně seskupenou skalní partií. Nejnápadněji rýsují se odtud hradní skály, zajímavé svojí pravidelností a krásné skalní obelisky, tvořící v popředí nádhernou přirozenou bránu. Vidíme nyní z volného prostranství pouze dílo okouzlující přírody a slyšíme jen ojedinělé kavky, vykřikující výstražné své monotónní káv, káv, jakoby se durdily nad tím, že nedbajíce výstrahy a zákazu, porušili jsme klid této samoty. Možno skutečně záviděti těmto čilým, šedým ptákům z okolí hruboskalského zámku, jimž domácí lidé i v kraji přezdívají „baronových holubů". Jsouť jim všechny směry vzdušného prostoru volny. Jen my ubozí lidé nenalézáme zde dosud ani jediné pěšinky, která by nás přímo převedla k osadě Podhájí, nebo na pokračování naší cesty obloukem do krásného' a vábivého údolí Vůstra.
Zde Vás nemohu dále vésti. Hrozit' skutečně značná pokuta lesní správy ! Do té doby, než turistický klub vymůže uvolnění a obnovení staré cesty, možno pouze. v duchu přeletěti mladé lesní kultury a usednouti si na nedaleké menší skalisko. Pohlížíme-li z tohoto skaliska na pravou část skalní skupiny hradu Kozlova, spatříme od zdola divoce a malebně' utvářenou skalní rozvalinu, podle toho nazvanou „Rozházenou skálou".
Hojné a bujné trsy malin, ostružin, jahod i borůvčí lákají sice k cestě kol skalní této sutiny, ale my, bedliví zákazu, oblétáme ji vzdušnou cestou, abychom v údolí Vůstra (lid též nazývá Vůlstra) dospěli k široké, písčité cestě promenádní, spojující osadu Podháj údolím tímto s Podpohořím a s Kacanovy. Tato krátká  spojka,  zatáčející se kol „Rozházené  skály" ku promenádní cestě v údolí Vůstra, kéž vbrzku je uskutečněna a doplní pěkný výlet ke hradu na Chlumu. Zatím zbývá jedině vrátiti se až ke hradní studni, nám již známé, prohlédnouti si skály jižní strany hradu a sestoupiti strání do úžlabiny staré hradní cesty, která přivede nás příkrým spádem do údolí Vůstra. Poloha „Rozházené skály" zaujme každého turistu pěknou vyhlídkou na rozlohu celého pásu příčných skal směrem ke Všeni a k Pohoří. Je to nádherný pohled, škoda jen, že není přístupný veřejnosti. Je jako cenná kniha uložena a uzamčena v nepřístupném archivu. Pro zachování krás přírody jsem nepřítelem zbytečných cest, značek a tabulek, kazí dojem celku, jak by bylo možno odstrašivě ukázati na mnohých místech, ale zde, kde tolik krásných vyhlídek a přehledů celé krajiny by poskytla jediná krátká spojovací cesta, pro turistu veledůležitá a snadno i levně proveditelná, tu se vřele přimlouvám za její brzké provedení. Velkostatek tím neutrpí, naopak bez cesty se zde způsobí více škod, ničením lesních kultur i zbytečným zaneprázdněním hajných. Přimlouvám se vřele u odboru Klubu čs. turistů v Turnově, by spojku tuto vymohl a tím v blízkém dosahu své působnosti obohatil krásy Českého ráje na samém jeho prahu. Přimlouvám-li se za zřízení cest potřebných a skrytou krásu otvírajících, přimlouvám se dvojnásob, aby nebylo naprosto dovoleno vyšlapávati pěšiny kolem jednotlivých skal, pochybné nadcházky a pod. Také lezení po skalách, kterým měkký namnoze pískovec trpí na úkor vzhledu celkového, budiž přísně stíháno, o rytí jmen a písmen do skalních stěn ani nemluvě!

Promiňte trošce kárné lekce, je nutná pro zachování neporušeného, dosud přírodního panenského pelu Hruboskalska budoucím. Český ráj nehodí se k táboření i třeba skautů. Je tam nejen příliš chladno a vlhko, ale každé táboření znešvařuje krajinu a Český ráj je místem nejen eminentně turistickým, má z něho časem vzniknouti národní park! Raději méně, ale. za to dobře volených cest dostačí zde cizinci k zrakovému údivu nad členitým bohatstvím krásné, neporušené přírody naší krajiny. Toho buď pamětliv každý návštěvník, neboť kdybychom měli všechny skalky oblezlé, mechu a lišejníku zbavené, neb pro přístup na ně vysekanými schodky opatřené a „ozdobené" vyrytými monogramy a daty — pak nebudeme míti Českého ráje — nýbrž praobyčejné výletní m&iacu


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Neoficiální stránky obce Kacanovy - kacanovy.cz